Karol Vaculík

    Karol Vaculík se narodil 11. ledna 1921 jako první z celkem pěti dětí mladým novomanželům Vaculíkovým. Dětství a mládí prožil v Trnavě, kde v roce 1940 odmaturoval na místním gymnáziu. Ještě v témže roce se seznámil se svoji budoucí ženou, Emilií Duchoňovou, která svůj profesionální život zasvětila medicíně. Z pěti dětí jim zbyly tři - synové Martin a Juraj a dcera Bernadetta. Vysokoškolská studia začal Karol Vaculík na Filosofické fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě, kde se kromě dějin umění, estetiky, filosofie věnoval i studiu francouzského jazyka. Během této doby se seznámil se svými celoživotními přáteli, malíři Milošom Alexandrom Bazovským a Vincentom Hložníkom. V oboru dějin umění pokračoval ve Vídni a zakončil je v roce 1948 na Univerzitě Karlově v Praze pod vedením A. Matějčeka, J. Květa a J. Mukařovského. Už od počátku 40. let publikoval kritiky soudobého výtvarného umění (například v měsíčníku Elán) a spolupracoval při vydávání výtvarných publikací V. H. Kurthu a Spolku slovenských výtvarných umelcov. V roce 1944 mu vyšly dvě první autorské publikace - albumy Ján Koniarek a Gotické tabule v Liptovskom svätom Mikuláši. O dva roky později připravil slovenskou část výstavy mladého československého umění v galerii v Rue La Boëtie v Paříži. Od roku 1952 byl pověřen vedením Slovenské národní galerie. Svým dílem vybudoval z této instituce moderní ústav, pro který dokázal získat uznání nejenom v Československu, ale i v muzejních a galerijních kruzích v zahraničí. V roku 1970 byl odvolán z funkce ředitele SNG. Důvodem pro odvolání byla výstava k 25. výročí osvobození, kterou zorganizoval v Praze. Zejména u představitelů Sovětského velvyslanectví vyvolala vlnu odporu, jakožto "formalistická". V SNG nicméně zůstává pracovat až do svého odchodu do důchodu v roce 1989, několik let vede Uměnovědní oddělení. Svoji druhou ženu, spolupracovnici Ľudmilu Peterajovou, si bere v roce 1972. Poslední léta života mu znepříjemňuje cukrovka. Umírá 5. července 1992 na chatě u příbuzných v Kružberku.